RYCHLÉ INFO

E-mail:info@lovimesumce.cz
ICQ:587 648 031

Norsko-Nekonečné rybaření (r. 2008) 1/2

 Již delší dobu jsme s Ondrou zvažovali, zdali bychom naše dlouholeté rybaření ve sladkých vodách Pádu a Ebra neměli trochu pozměnit, a zkusit lov na moři. Upřímně řečeno způsob lovu  kdy se dlouhé hodiny, někdy i dny čeká na záběr byl pro nás sice zaběhlý, ale zrodila se  myšlenka, zkusit něco nového. Když přišla nabídka od kamarádů z Fishing Rybolov Norsko zúčastnit se společné výpravy na norský ostrov  ,,SOROJ‘‘, už jsme neváhali. S odstupem času musím přiznat, že i přes určité pochyby zda nás tahání pilkrů ve100m hloubce bude bavit, musím konstatovat, že to bylo jedno z našich nejlepších rybářských rozhodnutí.Vyrážíme odpoledne na trasu dlouhou cca 3500km. Cesta přes Německo probíhá v poklidu. O půlnoci nás staví německá policie. Jelikož Ondra leží na zadní sedačce nepřipoután, je marné vysvětlování, pokuta nás nemine. Větší překvapení nás, ale čekalo na trajektu do Dánska, z kterého ihned po nalodění aut začal stoupat dým. Pohled na probíhající hasiče, kteří nám nařídili neopouštět restauraci, nebyl zrovna uklidňující. Nakonec opouštíme tento trajekt a stěhujeme se na nový. Dánsko máme přejeté za pár hodin a vjíždíme do Švédska. Od této země jsme čekali hodně, ale to co jsme viděli a slyšeli, předčilo všechna naše očekávání. Nádherná krajina, slušní a příjemní lidé, ukáznění a ohleduplní řidiči, ale hlavně dopravní značení absolutně logické a ohleduplné k řidičům. Při vjezdu do většiny vesnic je snížená rychlost na 90km/h v hustější zástavbě na 70km/h a v místě křižovatky, školy nebo výjezdu z benzínky na 50km/h. Po projetí takového města je rychlost ihned zvýšena na 70km/h a na výjezdu už je 90km/h a to jste stále ve vesnici. Takto logicky omezená rychlost se s radostí dodržuje. Mimo obec se pak střídají jeden a dva pruhy s jasným označením jak jsou tyto úseky dlouhé, takže jedete za kamionem v jednom pruhu a dopravní značení Vás upozorní: za 500m se silnice rozšiřuje na dva pruhy a tento úsek je dlouhý např. 1200m a tak to jde celou cestu. Při tomto systému jsme bez problémů dosahovali dlouhodobého průměru okolo 100km/h aniž bychom nějak výrazně překračovali povolenou rychlost. Poprvé v životě jsem měl pocit, že zákonodárci můžou být normálně uvažující lidé. O čistotě a životním prostředí nemluvě. Jako příklad, jak má dle mého názoru vypadat citlivost k přírodě uvádím, že při nákupu redbulu u benzínky platíte zálohu na plechovku ,, Jak normální‘‘. Stovky kilometrů silnic jsou obehnány oplocením kvůli zvěři. Cesta ubíhá skvěle, pořád je na co se dívat. Nekonečné březové háje s hlubokými mechy a
jezírky působí uklidňujícím dojmem. Netrpělivě vyhlížíme prvního soba. Po nekonečném a krásném Švédsku jsme ve Finsku. Provoz je už delší dobu velice řídký, takže auto potkáváme tak jednou za 20 minut. Jak se blížíme k polárnímu kruhu, ráz krajiny se mění. Ve 4 ráno potřebujeme tankovat, ale pumpa nikde. Po menších nerváčkách se konečně objevuje benzínka, ale bez obsluhy. Stojany jsou značně zastaralé, takže máme jisté pochybnosti strčit do nich kreditku. Jak kdybych to přivolal, nafta neteče, karta je uvnitř a při snaze ji vyjmout přístroj jenom cvaká a nikde nikdo. Na stojanu je samolepka s telefonním číslem, jelikož jsou 4 ráno, jsem zvědav na reakci a navíc nevím, jak se s dotyčným Finem vůbec domluvíme. Asi po sedmém pokusu se ozývá ospalý hlas. Vysvětluji anglicky, že má karta uvízla v boxu a potřebuji pomoc. Těch pár slov, které mi dotyčný odpověděl, nevěstilo nic dobrého, i když nevím, co vlastně říkal. Dalších deset pokusů o tel. spojení s ním jsou zbytečné. Máme sice časovou rezervu, ale jestli tu zůstaneme 5 hodin, nestihneme trajekt v Norsku a strávíme 12 hodin čekáním na další. Přistupujeme proto k zoufalému pokusu. Snažíme se kartu dostat ven různými nožíky, peánem, ale také bušíme do stojanu. Vypadáme jak banda zlodějů, když si všímáme, že benzínka je střežena kamerovým systémem. No někoho by to mohlo alespoň přivolat, ale také by nás mohli odvést v želízkách. Ještě chvíli se snažíme, ale vše je marné. Navíc nalétávají roje velkých komárů, což nás u polárního kruhu mírně šokuje. Po sedmé hodině přijíždí konečně obsluha. Příjemná paní nám vaří kávu a slibuje, že do hodiny přijede servis. Tak se i stalo. Po určité době nám sdělují, že tam žádná karta není. Po cca 3000km v autě  sice nevypadáme moc důvěryhodně, ale trvám na svém. Takže prý přijede jiná speciální skupina, která má oprávnění rozebrat čtecí zařízení. Další čekání, další kafe a hamburgery. Když dojede další parta vyjmou celé zařízení a ukazují mi, že karta tam není. To už chvíli váhám, jestli jsem tu kartu třeba nestrčil do přehrávače CD v autě. Nakonec se vše vysvětluje tím, že stříbrná barva karty zcela splynula s barvou vnitřku čtecího zařízení. Konečně je venku. Důvod uvíznutí bylo údajně její mírné prohnutí z peněženky. Nabídka, že nyní můžeme natankovat na kartu, nepřipadá v úvahu. Tankuju naftu za hotové a začíná stíhací jízda do norského přístavu. 
Nakonec vše stíháme, naloďujeme se na trajekt na ostrov Soroj.Z paluby natáčíme a fotíme nádhernou krajinu. Zhruba po hodině plavby jsme v přístavu Soroji, kde nás čeká příjemný majitel srubů a vede nás 7km k našemu ubytování.Norské šílenství začíná. Ubytování je skvělé jak doma včetně kožené sedačky, televize atd. Kolem nás padají vodopády tajícího sněhu, pobíhají kozy, ovce a koně různých barev a velikostí prostě jiný svět.Voda je neskutečně čistá a z vedlejšího srubu už nás zdraví kluci, kteří nás sem vzali a mají dobrou náladu, jsou totiž z Moravy. Majitel nám předává loď, která je v bezvadném stavu, prostorná a bezpečná. Komunikujeme z části anglicky, německy, rukama a nohama, jelikož má znalost cizích jazyků není na vysoké úrovni. Přesto se na všem domluvíme a mám z toho prima pocit, že i přes snahu ,,bolševika‘‘ udělat ze mě na školách rusky mluvícího Čecha, dokážu se trochu domluvit civilizovanými jazyky. Na závěr jsme poučeni písemně o podmínkách, které je třeba dodržovat při lovu v těchto vodách, protože počasí se zde může nečekaně změnit a na volném moři je pak situace velmi nebezpečná. Při velkých vlnách a bouři může nastat problém. Navíc přepadnutí do vody 5C, proudech, které zde jsou, znamená boj o holý život. Každá loď je pro tento případ vybavena světlicemi. Na základě vystřelení
 světlice startuje helikoptéra se záchranáři, takže opatrnost je na místě a hlavně informace o vývoji počasí, které se přes internet aktualizují každé dvě hodiny, je nutné sledovat. Striktně se jimi řídit, protože v bouři se ztratí i signály mobilních telefonů. Jelikož tyto informace díky klukům z vedlejší chaty máme neustále k dispozici, můžeme být v klidu. A tak po 40 ti hodinové cestě místo pelechu sedáme do lodě. Prostě to musíme zkusit. Lov v moři může začít. Ze začátku zkoušíme hloubky cca 40m. Krása, tresky a keleři okolo 60cm ,spouštíme znovu. Lehčí pirkl unáší proud, přesto přichází záběr před dopadem na dno. Treska skvrnitá a tak to pokračuje stále dál. Jsme pár metrů od baráku a taková chytačka. Pár hodin se ještě bavíme, ale zmáhá nás únava z cesty a tak kotvíme a jdeme na kutě. Slibujeme si, že si jen chvíli  odpočineme a jdeme znovu na to. Takovýto lov se přeci nedá zanedbávat. Po pár hodinách spánku se probouzíme a pospícháme k lodi, protože je vidět. Díváme se na hodinky, jsou 2 hodiny ráno a konečně mě to došlo. Není kam pospíchat. Je zde totiž polární den a tudíž stále světlo. Je to pro nás úplně nový pocit zvyknout si na to, že je stále vidět a tudíž není kam pospíchat jako například při lovu sumců, kde vše musí být připraveno před setměním. Byl to pro nás ohromný pocit svobody a volnosti při rozhodování kdy vyjet lovit a řídit se pouze přílivem a odlivem. Další dny trávíme v neuvěřitelné pohodě a volnosti lovit i odpočívat kdykoliv se nám zachce neboť je stále vidět. S postupujícím časem a informacemi od kluků ohledně vývoje počasí vyjíždíme dle GPS dále na volné moře. Na echolotu objevujeme hejna a v okolí těchto menších ryb se většinou zdržují predátoři hlavně tresky. Často se nám stává, že při propadu našich pilkrů hejnem dochází k záběrům od kelerů, kteří se 
nekompromisně zavěšují na naše nástrahy. Takže na 100m hloubce již z 30m zdoláváme zavěšené kelery a k treskám, které většinou útočí zespoda se naše nástrahy vůbec nedostanou. Volíme tedy nejtěžší pilkry (1kg) kvůli rychlému propadu, abychom se dostali skrz hejna kelerů k větším treskám. Zároveň musíme stále popojíždět s lodí proti proudu, který nás unáší. Po těchto manévrech se dostavuje první výsledek treska ( 95cm), kterou zdoláváme z 80 m hloubky.Krásná ryba s obrovskou hlavou a velkýma očima dostává svobodu a pokračujeme na stejném místě.

S pozdravem
Ondra a Marek Sádlíkovi