Smutný Pád

Na první letošní výpravu do Itálie vyrážíme poměrně brzy.Teplota vody je na hranici chytatelnosti, ale to čekání celou zimu musí jednou skončit. Přijíždíme na sjezd,kde dáváme loď na vodu,ale je na něm tak metr bahna. Nemáme s sebou lopatu a tak kíblujeme hodinku bahno dřízkovnicí, abychom vytvořili určité koleje pro kola káry a dostali loď na vodu. Konečně jsme hotovi. Jsme zvědaví, jak vypadá tok po zvýšené vodě a hlavně místa, která byla na podzim plně obsazena (především) českými rybáři. Musím říci, že to, co jsme uviděli na jaře při příjezdu na Pád nás naplnilo velkým smutkem, beznadějí a nevěstí to nic dobrého,ale o tom raději až na konec.

          Rozbalujeme tábor a zavážíme pruty. Končíme těsně přes setměním, což je dost pozdě. Za hodinu uleháme do bivaku. Probouzíme se k ránu bez záběru a už zase je to tady. Přemýšlíme ,co jsme udělali špatně,ale nic nás nenapadá. Přes den se snažíme lovit nástražní ryby, ale vodou plave množství řas a rozcupovaných igelitů z čističek, což známe z Labe. Pár minut po nahození feederu jsou šňůry plné nečistot a „surfují“ proudem. Žádná pohoda. Večer zavážíme na stejná místa a na závěr přidáváme ještě jeden „bonusový“ prut na místo, které nepovažujeme za moc perspektivní. Nastražený vábničkový sportex 2,1m s malým multákem a šnůrou WFT na 51kg. Tentokrát jsme hotovi v čas.

           Před setměním přichází záběr právě na tento prut, kterému jsme dávali nejmenší šanci. Ryba bojuje a vábničková sestava dostává zabrat. Po 20minutách se objevuje krásný sumec okolo 2m. Foto. Uvazujeme ve vodě abychom ho zbytečně netrápili na břehu a jsme rádi, že včera nic nebylo špatně, jen prostě nelovili. Vaříme kafe a diskutujeme o tom, jak i na tom nejméně atraktivním místě může přijít taková ryba. Před půlnocí jdem na „kutě“ a od zbytku noci si už moc neslibujeme. Ve 3 hodiny ráno ječí hlásič. I když jsem se zásekem na řadě, Ondra je rychlejší a už zase zdolává. Já jsem opět v roli diváka. Toto už je souboj z jiného soudku. Sumec bere nekompromisně z mulťáku. Ve svitu měsíce vidíme, že nepraskla trhačka a ryba odjíždí i s bojí a pytlem plným kamenů na hloubku.Tak to jsem ještě neviděl. 10litrový kanistr se potápí jako v čelistech. Konečně trhačka povolila a zdolávání je o něco snažší.Ryba se drží stále u dna a tak máme obavy, abychom o ni nepřišli. Nevím jak dlouho už to trvá, ale ještě jsme sumce neviděli. Konečně se ve svitu čelovek objevuje. Máme ho tak na 3m od břehu na bahně, protože je odliv.Zatím se nám nejeví nijak monstrózní, ale už s ním nejde hnout, a tak nám to dochází. Ten musí mít strašný pupek a uvízl s ním v mělčině. Nezbývá nic jiného než sednout do malého, nafukovacího člunku, dopádlovat k němu, vyprostit ve vodě háky a uvázat ho. Riskantní operace, kterou pozoruji ze břehu se povedla, mazánek už je na vodítku a odjíždí si odpočinout do hloubky, neboť jistě jako my tuší, že ho čeká ranní focení a chce být v kondici. Ani se mi nechce věřit ,že za jednu noc přišly dvě takové ryby. Ráno se jdem podívat na úlovky a máme velké problémy dostat je na podložku. Metr ukazuje 200 a 215cm Větší sumec má mohutnou stavbu těla a pupek, za který by se nemusel stydět žádný bojovník japonského „sumo“. Náš odhad 65 a 85kg. Nevážíme a po vyfocení oba urychleně vypouštíme.Žertem si říkáme:“Tak takhle nějak si ten lov sumců představujeme.“ Oba však víme, že realita je úplně jiná. Další tři noci na stejném místě bez záběru to pouze potvrzují.

Přemýšlíme, zda-li se přestěhovat nebo to ukončit. Volám do Čech, neboť se zvedá silný vítr. Kamarádi, kteří sem vyrážejí potvrzují uragán z Chorvatska. Rozhodujeme se, že lov ukončíme. Jelikož nejsme na hlavním toku, kde natahujeme loď, jedeme se tam raději podívat. To už vichr dorazil v plné síle. Jsou obrovské vlny,takže přejet na nalodění nepřipadá v úvahu. Vracíme se do tábora a nevěříme svým očím.Vše co nebylo přivázané je různě zavěšené na větvích nebo pryč. Rychle bouráme, házíme do lodi a stěhujeme se do zatáčky ramena, kde se dá ještě s trochou fantazie lovit. Na novém místě, kde chceme přežít tuto „sibérii“ nelze postavit ani bivak, protože by uletěl. Zavážíme jen 4pruty. Spát musíme venku jen na lehátkách a budeme doufat, že ráno natáhneme loď a pojedeme domů. Musím přiznat, že to byla moje nejhorší noc na rybách. Měl jsem na sobě vše, co jsme měli s sebou, včetně thermo prádla, kulicha, kapuc, pláštěnky atd… Celou noc jsem se držel lehátka a sahal pod něj, jestli tam už neteče voda, protože Pád díky vichru od moře stále stoupal. Konečně svítá a vítr mírně polevuje což v praxi znamená, že kšiltovka Vám odlítne, ale kulich drží. Ondra měl pouze jeden záběr na úhoře, ale neproměnil .Jedu se autem podívat na hlavní tok. Vlny jsou menší, takže by se snad dalo nalodit. Vracím se, naházíme vše do lodi a doufáme, že to stihneme, protože uragán má být ještě 3dny. Následná kontrola policie mě ani nepřekvapuje. Naštěstí mluví anglicky a nejvíc je zajímá černý stahovací pytel s odpadky. Vysvětluji jim, v kterém městě do jakých kontejnerů pytel umístíme, a tak vše končí přátelským: „čau“.

            Vyrážíme na místo, kde chceme natáhnout loď. Já autem, Ondra po vodě. Vlny už zase převyšují 1m, a tak přejet hlavní tok nepřipadá v úvahu.Volám Ondrovi a navádím ho na místo, kde to riskneme a zkusíme dostat loď na přívěs. Potápím celou káru pod vodu do bahna a Ondra několikrát najíždí na naviják, neboť vlny ho vždy hodí o dva metry jinam. Konečně máme loď na přívěsu a já se modlím, aby vytažení káry čtyřkolka zvládla. Gumy se protočí, spojka zasmrdí ale jsme venku. Nikdy bych nevěřil, že budu mít takovou radost z odjezdu od tud. Vždy je to naopak.

 Na závěr bych rád vyjádřil svůj názor a osobní zkušenost z posledních výprav na Po. To co se tam děje nyní poškozuje všechny slušné rybáře zde lovící. Některé české party zaplavují množstvím odpadků celou déltu včetně ostrůvků. Ti   zodpovědnější odloží pytle s odpadky u slodění v domnění, že nějaký aktivní italský popelář pro ně k vodě zajede a zlikviduje je.Výsledkem tohoto počínání však je, že přes noc myši a kočky pytle roztrhají a odpadky s českými názvy roztahají po širokém okolí. Přitom je to tak jednoduché. Odpadky patří do popelnice a při troše snahy je v Itálii vždy najdete. Neskutečná arogance a ignoranctví těchto lidí způsobila ohromnou nervozitu a přísnost italských policajtů i ochranářů a upřímně řečeno, vůbec se jim nedivím. Označení ptačí rezervace nebrání našim „lovcům“ nejen systematicky znečišťovat přírodu odpadky ,ale dokonce kácet celé porosty a vysekávat pláže, aby měli prostor pro svého koníčka. Loni jsme si udělali nové malé místečko a ulovili zde slušnou rybu. Problém byl ,že nás zde viděl jeden Čech. Když jsme za několik měsíců přijeli na naše místo, mysleli jsme, že omdlíme. 20m dlouhá pláž zasypaná odpadky z českými názvy a dokonce nezahrabané lidské výkaly. Až později jsme se dozvěděli,že se zde střídaly party non stop několik týdnů..Nejkomičtější na tom je, že stále ještě existuje množství lidí, kteří si myslí , že velká ryba se loví tak, že vysledujete úspěšného lovce ,sednete si na jeho místo a je to hotové. Přesně tak, jak to dělají v Čechách.

            Doporučoval bych těmto odhazovačům odpadků a amatérským dřevorubcům,ať si neberou pruty, sednou si na skládku v Čechách, vypijí si své kartony plechovkáčů a můžou zde házet vše kolem sebe tak jak jsou zvyklí z Itálie. A až budou mít potřebu, nemusí chodit daleko, pouze ať si dají pozor, aby si nerozřízli zadnici o plechovky, které naházeli kolem.

            Ještě bych rád upozornil všechny rybáře, kteří na Pád směřují, že kluci, kteří po nás přijeli, zažili velice nepříjemné kontroly zejména v noci, kdy policie vytahovala zavezené nástrahy, pytle na odpadky, vezírky atd což nepamatujeme, a tak si myslím, že je nejvyšší čas se začít chovat slušně a civilizovaně a nekazit svým chováním pověst nejen Čechů, ale také podmínky pro lov slušným rybářům.


Ondra a Marek Sádlíkovi